V naší zemi je džúdó v posledních letech mediálně na vzestupu. Je to díky sportovním úspěchům džúdistů jako jsou Krpálek, Ježek a další. Nicméně několik faktorů ukazuje, že české džúdó na domácí scéně prochází krizi.
Po stávající generaci úspěšných džúdistů přijde soutěžně horší období a džúdó ztratí z lesku - po sportovně úspěšných 80. letech též přišlo období útlumu, nicmeně závodníků na závodech bývalo hodně a o cvičení džúdó u dětí byl zájem. Nyní v mužské kategorii a i v ženské v posledních deseti letech ubývá závodníků, českého top reprezentanta byste na domácích závodech těžko hledali. Problémy mají i soutěže družstev, kde kvalita například 1. ligy klesá. Problémem je i schopnost naplnit družstva do soutěže. Časy, kdy v nejobsazenějších váhových kategoriích bývalo kolem 40 nebo 50 závodníků jsou pryč. V minulých dobách ve vyšších kolech domácích soutěží se spolu utkávala špička československého nebo jen českého džúdó, to teď chybí. Reprezentanti mají kalendář sice plnější soutěžemi ve světě, ale na druhou stranu to působí dojmem, jako by české turnaje jim byly pod úroveň - to se to může zdát při pohledu z venčí. Různá úroveň soudcování rozhodčích na akcích, to je neustálý problém, který slyším od závodníků, často je pro ně demotivující. Většina džúdistů po 25. roku věku s cvičením džúdó končí - příčiny jsou pracovní, zdravotní, ale zřejmě nejčastěji motivační - kdy dosavadní cíle i způsob cvičení i závodění ztrácí perpektivu. České džúdó je velice sportovně zaměřené, povědomí filozofie džúdó a Kanovi ideály jsou prakticky neznámé. Systém výuky s takovýmto přístupem džúdó degraduje na pouhou fyzickou aktivitu.
Abych jen nekritizoval, tak jsou i pozitiva. Sportovní úspěchy Lukáše Krpálka a dalších v prvé řadě. To je neskutečná věc, že někdo z České Republiky vybojoval titul Mistra světa a české džúdó vozí pravidelně medaile ze světových soutěží. Cvičení džúdó se snad začíná uchycovat na vybraných základních školách v regionech díky programům Českého svazu juda a zaníceným jednotlivcům. Čas od času díky EJU, ČSJU či jednotlivcům zde v ČR na seminářích předávájí své umění vynikající světoví závodníci minulosti např. Neil Adams, Hirotaka Okada, minulý víkend korejský olympijský vítěz Jeon. Také přijíždějí japonští učitelé obecně např. Tošikazu Okada, Jasujuki Kaji, Hirofumi Ocudži - podobných návštěv je ale oproti ostatním budó stále poskrovnu. Dále pozitivní jsou nově zavedené soutěže v džúdó kata nebo veteránské soutěžní džúdó. To má v ČR velmi dobré zázemí, odezvu i úspěchy. Také se v ČR vyskytují skupiny džúdistů i když malé, kteří se snaží cvičit džúdó jako budó a jakožto celoživotní disciplínu s jeho původním posláním a idejemi.
Nicméně mě napadá pár bodů ke zlepšení stavu českého džúdó, níže je uvedu, třeba někoho inspirují k činu. Celkově bych to shrnul, že praxi džúdó u dospělích v ČR by pomohlo více zaměření jako budó pro širokou veřejnost než ryze výkonostní sport.Očekával bych od toho udržení a pokračování v džúdó širší základny dospělích džúdistů a i dětí, které nejsou závodní typy.
1) Více hlavně instruktory džúdó seznámit se smyslem i obsahem ideálů džúdó Seirjoku zenjó a Džita kjóej, snažit se, aby je více pochopili a ocenili jejich přínos do každodenního života (zde na webu o tom bylo několik materiálů a překladů), pak je šance, že se objeví i během výuky a trénink džúdó bude mít větší smysl i pro ty, co nikdy nebudou jako Krpálek nebo Ježek.
2) V systému výuky mládeže a dětí se zaměřit více na budování osobnosti, více než na jejich úspěch na soutěžích (budování šampiónů) (též v minulosti rozebráno zde na webu). Pochopit význam závodů v budó - místo zaměření na vítězství, tak v dódžó či tělocvičnách se pokusit přispět vychovat silné (fyzicky i mentálně), odvážné, klidné a mírumilovné osobnosti, které najdou uplatnění v životě. Místo závodního užití technik by měli mít také znalost sebeobraných technik a postupů.
3) Změnit způsob provedení randori v dódžó ve smyslu Seirjoku zenjó a Džita kjóej (též v minulosti rozebráno zde na webu).
4) Instruktor/učitel džúdó by měl být dobrým příkladem - spojit praxi džúdó s teorií. Projevovat sebeovládání, klid, lidskost a nadhled. Efektivně používat svoje schopnosti a v jednání brát v potaz prospěch celku. Udržovat svojí fyzickou kondici a zvyšovat svojí schopnost sebeobrany.
5) Reprezentanti ČR, ať se více zůčastňují turnajů v Čechách i těch menších - co je lepší reklamou pro džúdó, než se jít podívat na známá jména, co je lepší motivací pro závodníka, než mít možnost se utkat s Krpálkem, Ježkem, Musilem, Petříkovem atd. a pokusit se je porazit?
6) Na mistrovství ČR je možnost se nominovat buď pořadím ze žebříčku nebo si povolení účasti v soutěži zaplatit (vyšší startovné). Druhou možnost nominace na MČR úhradou vyššího startovného úplně zrušit nebo ji zvednout alespoň x násobně např. 20 000,- Kč. Pak se zvýší samotná motivace závodníků se nominovat na nominačních turnajích. Dá očekávat i vyšší účast a kvalita bojů. Pro členy reprezentace by toto mělo platit také bez vyjímek. Jejich cílem v sezóně by také mělo být si vybojovat účast a startovat na MČR. Chápu, že pro trenéra je výhodnější zaplatit 700,- Kč za start na divokou kartu na MČR než vyslat závodníka přes půl republiky na nominační závod. Nicméně mně se to jeví krátkozraké.
7) Rozhodčí v džúdó, by obecně měli více cvičit džúdó, pak lépe budou chápat, co se v zápase na tatami děje. Občas mám pocit, že rozhodčí mnohdy mají dočinění s džúdó již jen jako rozhodčí, kdy sami již necvičí. Jistě se to netýká všech. V některých budó mívají před zahájením soutěže všichni rozhodčí společně krátké enbu (veřejnou demonstraci jejich bojového umění - jejich úrovně). Konkrétně v džúdó by mohlo třeba jít o jejich cca 5-10 minutové cvičení randori, jakosuko geiko, kata. Toto by zvýšilo jistě jejich kredit v jejich vlastních očích i očích závodníků, rozhodčí by sami prokázali svoje džúdistické schopnosti. Soutěž by to o mnoho neprodloužilo - cca 20-25 minut a i pro diváky by to mohlo být zajímavé, leckdy to bývá vrchol akce - vidět cvičit nositele s vysokým stupněm.
8) Před zahájením zápasů, krátké cca pětiminutové seznámení/upřesnění od šéfa rozhodčích směrem k závodníkům i rozhodčím ohledně výkladu pravidel na soutěži - např. přísné tresty za pasivní boj atd. Pak dodržování tohoto metru všemi rozhodčími.
9) Zvát sem více zahraniční instruktory džúdó s vyššími stupni k výuce, kteří nevidí smysl džúdó jen jako výkonostního sportu (tací jsou v Japonsku - např. z Kódókanu, ale i v Evropě), osvětlili by cvičení kata, či sebeobrané možnosti džúdó, ukáží jak cvičit džúdó v dospělém věku, osvětlit základy, techniku, filozofii džúdó.
V Japonsku je jistý dobrovolnický program JICA, jehož džúdistickou část školí Kódókan. Mladí džúdisté se zkušenostmi sportovního džúdó po absolvování VŠ jsou vysíláni až na 3 roky do různých zemí, kde pomáhají, učí džúdó a šíří ideu džúdó v souladu s vizí Kódókanu. Tohle by jistě nebyla drahá záležitost, přijmout takového instruktora k nám do Čech. Místo jednoho či dvou výjezdů reprezentace na zahraniční turnaje by byl zaplacen jeho roční pobyt. Jeho výuka v oddílech po ČR během týdne i třeba víkendových seminářů by pomohla jistě českému džúdó daleko více než výjezd reprezentace a i z případných "cenově přívětivých a dostupných" poplatků za účast na akcích s ním, by mohla být placena částečně jeho činnost. Navíc mám pocit, že o jeho dobrovolnický plat se stará právě JICA nadace. V práci s mládeží i dospělými by zde měl jistě velkou kladnou odezvu a ukázal by směr, ja džúdó cvičit jako budó. Taktéž zde na webu o JICA dobrovolnících v Japonsku o tom byly informace.
Myslím si, že případná změna musí příjít ze spodu hierarchie od instruktorů v oddílech a dódžó, přes jejich výuku a práci s mládeží. Od Českého svazu juda asi nelze takovou změnu ani podnět očekávat. Toť malá úvaha a problémech i pozitivech českého džúdó a návrh několika bodů, pro zlepšení.
Budu rád za případné komentáře k věci.